Bilance

Neexistenci já jsem uviděl 2. června 2011. Protože jsem zjistil, že stav po tomto prozření není definitivní, ale stále se prohlubuje, po pěti měsících přichází čas na první bilanci. Co se změnilo? Všechno.

Začalo to ale velmi zvolna a postupně:

Prvních pár dnů to bylo spíš lehké zklamání. Takže takové je, být probuzený? Co z toho? Co dál? Je nějaké dál? O tomhle všichni píší? Opravdu? Pochyby… Přesto už tehdy přicházely první změny. Zjistil jsem, že kolem konceptu já se točil celý můj dosavadní život. Většinu času jsem trávil sněním o tom, jaké to bude, až budu mít x, nebo budu konečně x. Jak budu výjimečný, spokojený, jak skvělé to bude. Zbytek času jsem trávil pochybami o tom, jestli jsem takový, jak bych chtěl, jestli tohle či tamto můžu, jaký to bude mít vliv na můj image, jak to bude vnímáno okolím, přehrávání si scén, ve kterých jsem vystupoval, co jsem řekl správně a co špatně atd. Strach z budoucnosti, výčitky z minulosti. Tohle všechno najednou odpadlo. Bylo to břímě, které jsem táhl celý život, a jeho odhozením přišla neskutečná úleva. Viděli jste někdy v zrcadle svou tvář, aniž byste se dívali skrz filtr nejrůznějších názorů, které na sebe máte? Já nikdy až do této chvíle. Zároveň jsem viděl, že všichni ostatní podřizují té iluzi celý život. Všechno co dělají, dělají jen pro já. Dokonce i ti co pomáhají ostatním tak činní většinou jen proto, aby se sami mohli cítit lépe. Vidíte, jak jsou někteří nešťastní, jak by dali cokoli za to stát se někým, o kom sní, jak nic čeho dosáhnou, jim ale kýžený klid nepřinese. Peklo v jejich vlastních hlavách.

Když tohle vše zmizí, zůstává klid. Zůstává přítomnost, jako to nejdůležitější co je.

Dál. Postupně se první fáze překlopila do druhé. Jejím základním znakem je nárůst odevzdanosti. Trvalo to nějakou dobu, dva měsíce, kdy to začalo a stále se to prohlubuje. Zní to zvláštně, ale odevzdanost není špatná, není to hanlivé slovo, není to pocit dobytka, který jde na porážku. Je to smíření. Je to vzdání se kontroly nad životem, svěření se do jeho proudu bez odporu. Jako když si sednete na horskou dráhu zády ve směru jízdy. Nejdříve pochyby, strach, ale pak jen zábava. Najednou přestáváte vnímat události jako dobré nebo špatné. Víte, že byly nevyhnutelné. Vzdáváte se iluze, že nad životem máte jakoukoli kontrolu. Život je. Dvě slova, která odpovídají na všechno co se děje. Ještě bych dodal třetí slovo: Život je krásný. Nevím, co mě čeká teď, ale nemám už žádný strach. Není čeho se bát.

Probuzení je velký dar. Dostal jsem ho, aniž bych za něj cokoli nabídl, a od lidí, kteří vymysleli metodu, která prostě funguje. Prostě a jednoduše funguje. Mají pocit, že když se podaří probudit dostatečný počet lidí, svět se změní. Já měl ten pocit také. Už ho ale nemám. Je pryč, odešel spolu s motivací cokoli ovlivňovat. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Spíš špatně, protože vím, jak moc to pomohlo mě. Mohl bych pomoci dalším. Spoustě. Pomohl jsem zatím 5 lidem. Pět probuzených. To není mnoho. Vím, že to funguje a vím, že tím dokážu provést v podstatě kohokoli. Není to těžké. Přesto motivace ve mne uvadá. Snad, až budu bilancovat po roce, budu moci uvést větší číslo. Snad mi vydrží ty zbytky motivace, které mám. Uvidíme.

Reklamy

Edison taky dělal stovky pokusů, než vynalezl žárovku…

Edison taky dělal stovky pokusů, než vynalezl žárovku… A každý pokus, i ten neúspěšný mu něco dal. Aspoň to, že věděl, jak to příště dělat nemá.

Kdyby tě těch sto pokusů přestávalo bavit, můžu tě zkusit navést…

Ahoj

já ráda a s důvěrou Tvojí nabídku přijímám. Ale asi mě trochu znáš z diskuzí, myslíš, že jsem „vhodný adept“ na probuzení? Neměla bych ještě nějaký čas setrvat tam, kde jsem?

To já nevím. Co myslíš ty? Chceš to zkusit, nebo ne?

Asi bych na to měla mít klid, nevím, jak to je časově náročné…Tento týden se mi to moc nehodí, protože mám v hlavě přípravu na rodinnou akci. Pokud Tvá nabídka bude ještě platit, přimlouvala bych se nechat to na příští týden. Už umím být trpělivá

Je to na tobě. Časově náročné je to podle toho, jak moc vždy chvátáš s odpovědí. Můžeš odpovídat po minutě nebo po dni. Až budeš chtít začít, napiš mi na e-mail.

Jsem připravená s tím, že odpovídat budu průběžně, během dne nebo večera, jak to zkrátka půjde.

Výborně, nejlepší bude začít tím, kde jsi teď. Četla jsi, co jsem psal na blogu krutá pravda? Souhlasíš s tím? Rozumíš všemu? Pokud ano, jak teď vidíš svoje já? Co je to?

Blog jsem si vytiskla a četla několikrát. Trochu problém mám s tím, neztotožňovat „já“ s fyzickým tělem.

Jak vidím svoje já – co to je? Teď, po přečtení blogu to popíšu takhle:

Své já vidím jako loutku. Někdo nebo něco tahá za provázky a všechno má přesně svůj účel. Ten, kdo je ,,loutkoherec“ tak ví, jak nejlíp vést.

Je to jeho vůle.  ( Ale my chceme za ty provázky tahat sami ).

Je to dost těžké odpovídat …, ale takhle to v tuto chvíli vidím.

Výborně, takže víme, kde jsme. Skvěle.

Když vezmeš soubor všech věcí, které tě nějak definují, jako tvoje vlastnosti, náboženské a politické preference, všechny tvoje strachy, naděje, sny, vzpomínky, všechno co máš ráda a nerada, tvoje postoje ke každému koho znáš, tvoje zažité vzorce chováni, tvoji mluvu, způsob oblékání, všechny sporty, v kterých jsi byla kdy dobrá, tvoje názory na všechno a na každého, tvůj smysl pro humor – můžeš tohle všechno najednou nazvat slovem já?

Ne.

Tak to definuj sama.

Ne, nemůžu, protože soubor všech těch věcí, které píšeš, jsem ve velké většině případů vědomě přizpůsobovala svému okolí. Nenechala jsem se vést, jako ta loutka, proto to nemohu nazvat – já.

Sny a naděje, strachy -to jsou výplody mé fantazie a mysli. Takže to také nejsem já. Zažité vzorce chování – tak to už vůbec ne. To jsou vzorce opsané přes kopírák.

Takže všechny tato vlastnosti, které jsem vytvořila nebo převzala, nejsou já. Asi takhle …

Co je tedy já?

Co je tedy já…

Pokouším se v sobě vydolovat odpověď už od 5 hodin ráno. Co napíšu, budou asi nesmysly, ale nejsem zatím schopná to říct jinak. Co je tedy já? To je jako kdyby ses mě zeptal, jak si představuju

Boha. Taky to nedokážu. Takže zatím to vnímám tak, že JÁ je „něco“ , co bylo vytvořeno Boží vůlí. Něco čistého. Čistá energie. Chtěla jsem původně napsat čistá bytost.

Ale to, co píšu, je zase jenom představa MOJÍ MYSLI

Nakonec opravdu nabudu přesvědčení, že já neexistuje ….

Ani nevíš, kolik myšlenek se mi od rána prohnalo hlavou, než jsem tohle vydedukovala. Konečná odpověď na otázku CO JE TEDY JÁ? Je to PŘEDSTAVA MOJÍ MYSLI.

Přesně!!! Tohle je to nejlepší, co jsem za dlouhou dobu slyšel! Výborně. Tohle je přesně ono. Tohle je přístup, který je třeba. Opravdu hledat tu pravdu, spálit brutálně všechny představy, všechny hlouposti, myšlenky, všechno co jsi četla nebo slyšela, všechno to podrobit veškeré logice, které jsi schopna, opakovaně na to útočit ze všech stran, dokud se to neukáže naprostou pravdou, nebo nepadne, všechno to spálit a dole pod nánosy toho popela vyhrabat tu jednoduchou pravdu, to jediné, co bylo nehořlavé. Opravdu, skvěle. Skvělý přístup.

Já je jenom představa. Skvěle. Výborně. Mění se ta představa já? Je jiná, než byla před deseti lety, nebo v dětství? Čím se mění?

Představa „já“ se mění zkušenostmi, prožitky, přáními, touhami, zkrátka rozšířenými obzory. Já v dětství bylo jiné než v pubertě, v dospělosti a ve stáří. Podle toho, jak se vyvíjí naše osobnost, vzdělání, myšlení atd.

Ano. Výborně. Ale pozor – já se nemění zkušenostmi, prožitky, přáními atd. Mění se na jejich základě. Mění se na základě všeho co se děje, ale až pomocí myšlenek. Když dám ve fotbale pět gólů, já nezačne obsahovat informaci „skvělý fotbalista“. Tuhle informaci ale začne obsahovat až ve chvíli, kdy po pátém gólu přijde myšlenka „Páni, já jsem skvělý fotbalista“. Stejné je to se vším. Já se mění na základě toho, co se děje, ale až přetlumočením toho děje pomocí myšlenek.

Co to znamená? Že já je jen myšlenka? Ne. Myšlenky existují. Mluví o tom, jaké já je (tohle nemám rád apod.), ale já samotné neexistuje. Je to jako se Santa Clausem. Můžeš o něm přemýšlet, můžeš přemýšlet o všech vlastnostech, které Santa má a jak by se zachoval v jaké situaci. Můžeš dokonce předstírat, že jsi Santa a chovat se, jak si myslíš, že by se choval. Ale to neznamená, že Santa ve skutečnosti existuje. Nic takového ve skutečnosti není. 

Teď je čas se podívat. Není to těžké. Nevyžaduje to žádné velké úsilí. Znáš takové ty trojrozměrné obrazy, na kterých je např. dům, ale když se na něj díváš dost dlouho, uvidíš v něm ještě obraz plachetnice? Najednou se ti prostě ukáže. Pak už kdykoli ten obraz vidíš, vidíš dům i plachetnici. S probuzením je to podobné. Podívej se. Je v tobě někde nějaké já?

Dobře.

Ale co je ta myšlenka? Koho napadne? Kde se „vylíhne“? Čí je ta myšlenka? Kdo tu myšlenku vytvoří? Kdo jí vyšle?

To mi pořád není jasné.

Je to přesně tak, jak je to popsáno v učebnici anatomie. Mozek sbírá veškeré podněty z okolí a reaguje na ně. To mozek tvoří myšlenky. Myšlenky reagují na všechno co se děje kolem, samy na sebe, na vzpomínky, pocity atd. Myšlenka sama je to, co se přehrává v hlavě, ten hlas, ty obrazy. Myšlenky ale nejsou tvoje a ty nejsi myšlenka. Jestli tě mate to, že někdo musí přeci ten hlas v hlavě poslouchat, tak to ber tak, že každá bytost má vědomí, které si uvědomuje všechny podněty z okolí, všechny pocity, bolest atd. Vědomí (mozek) vnímá všechno co se děje včetně myšlenek. Ty ale nejsi vědomí. Například všechna zvířata jsou si vědoma svého okolí – tedy mají vědomí. Mají zvířata „já“? O tom dost pochybuji.

No, tak teď už skutečně své já nevidím.  Úžasné.

Neříkám, že to mám vše „pod kůží“ jak se říká, ale budu si to neustále zkoušet.

Ne, pozor, tohle není o zkoušení si něčeho. Stačí ti uvidět to jednou. Zabere to 30 vteřin. Jakmile to vidíš jednou, uvidíš to už pořád. Musíš si být jistá. Musíš si být naprosto jista. MUSÍŠ. SI. BÝT. NAPROSTO. JISTÁ. Podívej se. Existuje já?

Jsem si už naprosto jistá!!! JÁ neexistuje. Nevidím nic. Nebo spíš vidím „prázdno“ – těžko popsat prázdnotu.

Je to skutečně úleva.

děkuji Ti za trpělivost. Jsem ráda, že jsem to místo dlouhosáhlých traktátů vyzkoušela. 

Já nemůžu říct nic jiného, než že gratuluji, mám z tebe obrovskou radost. Opravdu. Tohle je skvělá zpráva. Šlo ti to opravdu skvěle, rychle a hladce. Paráda. K té prázdnotě se ještě vrátíme 🙂 to se ti bude líbit 🙂

Jen abychom měli jistotu, že jsi opravdu tam, rozepiš se prosím k následujícím otázkám:

Když říkáš, že neexistuješ, kdo mi tedy píše tyhle maily? 

Ty maily jsou výtvorem mysli a na klávesnici je naťukalo několik prstů. Ani mysl ani prsty nejsou já.

Kdo žije tvůj život? 

Není to můj život. Život je zkrátka život.

Kdo za tebe rozhoduje? 

Ta rozhodnutí jsou už předem daná. Já nerozhoduju.

Kdo cítí strach, lásku, radost?

No, za to je zodpovědné vědomí. Za naše pocity. Ne?

Vědomí cítí pocity. Pocity jsou, nejsou to tvoje pocity. 

Myslím, že tam jsi :). Pokud vidíš, že není žádné já, jsi probuzena. Když není žádné já, kdo by měl být osvícen/probuzen? Probuzení je uvědomění (uvidění) toho, že není nikdo, kdo by měl být probuzen. Jsi projevem života/bytí, nejsi nikdo, ale zároveň všechno. Jsi projevem života, stejně jako všichni ostatní lidé, bytosti, rostliny. Všichni jsme součástí jednoho velkého krásného bytí/života. Těžko se to vysvětluje. Časem to všechno uvidíš sama a budeš to umět popsat lépe, než já.

Lépe určitě ne. Píšeš krásně. Já vím, co mi říkáš, cítím to.

Co teď? 

Dej si chvíli čas na prozkoumání toho nového stavu.

Ano, zkoumám to.

Podívej se na tvůj předchozí život, zajdi si do přírody a pozoruj všechno kolem, dívej se na lidi, jak řeší dál svoje role, dívej se na sebe, jak nasazuješ na hraní svých rolí, které najednou nějak nejsou potřeba. 

Probuzení je brána k obrovskému klidu. Stačí se do toho ponořit. Velmi doporučuji přečíst si nyní Moc přítomného okamžiku od Eckharta Tolleho. Jestli jsi to četla dřív, teď to bude dávat větší smysl. 

Tu knihu mám asi 2 roky a párkrát jsem jí zkoušela číst. Nešlo mi to. Dobře, zkusím jí znovu otevřít.

Psala jsi, že všechno co vidíš uvnitř je prostor/prázdnota.

Samotnou mě to překvapilo.

To je velký dar :). Zní to divně, ale je to tak. Tam, kde je prázdnota, je naprostý klid. Probuzení není konec smutku, nebo strachu. Jen to není tvůj smutek, nebo strach. Už tohle hledisko je velmi osvobozující. Všechno co se děje vyvstává z prostoru/prázdnoty. To prostor/prázdnota umožňuje všemu ostatnímu existovat. Není jen v tobě, je všude, všechno z něj vyvstává a vše se do něj vrací. Tolle říká, že prostor/prázdnota je tělo boží. Něco na tom bude :). 

Když v tobě narůstá smutek nebo strach, musí z něčeho narůstat. Je to pořád tam, hned vedle všech myšlenek, hned vedle strachu, hned vedle smutku, je stále ten prostor/prázdnota. Stačí se zaměřit na něj, ponořit se do něj. Strach ani smutek pak nejsou tak totální, nejsi jich už plná, už nikdy nemusíš být. Kdo ví, kam až se můžeš dostat? Můžeš mít klid budhy, budeš-li chtít. 

A teď něco pro mě. Já totiž za to všechno něco chci. Nebo spíš prosím. Prosím tě o dvě věci.

Ráda ti je splním, dokážu – li to. 

1) Odměna pro mě – ty jsi případ rychlého a bezproblémového probuzení, ale hádat se s ostatními, snažit se je přemluvit, aby mi přestali psát všechny spirituální hlouposti, co je napadají a jednoduše se podívali, to všechno je poměrně úmorné. Není to příliš zábavné a jediná moje odměna je, když se někomu podaří, to co tobě. V tu chvíli mám dobrý pocit. Prosím tě tedy, abys mi popsala, co se u tebe změnilo probuzením, co byl klíčový moment, jak ses cítila, jak se cítíš teď, jak vidíš svůj předchozí život. Je to pro mě vzpruha pro další únavné rozhovory.

Já jsem se tím intenzivně zabývala. Každou volnou chvilku jsem o tom přemýšlela, ale hlavně jsem si to prociťovala. Když jsem si přečetla tvoje poslední otázky, připadala jsem si jako ,,chytrá horákyně“, to mi dodalo takovou jistotu v těch odpovědích. Navíc jsem měla možnost hned ten den vyzkoušet něco v praxi.

V tu sobotu jsem totiž byla pozvaná na svatbu.

Jak bych se cítila před tím: Byla bych vystresovaná a připadala bych si bezvýznamná, protože moje mysl si vytvořila představu snobské společnosti, kam jsem byla pozvána ze slušnosti a jako by omylem.

Jenomže tím, jak jsem se otázkou „probuzení“ už několik dní zabývala a napsala odpovědi na ty poslední otázky, něco ve mně se úplně obrátilo. Podotýkám, že tvůj poslední mail jsem už neměla možnost před svatbou číst. Nicméně.

Jak jsem se cítila teď? Zní to asi neuvěřitelně, ale já se na tu svatbu začala nesmírně těšit. Sama to ještě nedokážu nějak vyhodnotit, ale řekla bych, že to byl takový úžasný začátek toho probuzení. Přestala jsem mít strach, přestala jsem o sobě pochybovat, přestala jsem soudit druhé, o kterých jsem nic nevěděla. Začala jsem se těšit a „snobská společnost“ byla úplně bezvadná, protože ty rozdíly, kterých jsem se bála, tak ty vytvořila jenom moje mysl. Když nebylo žádné JÁ, tak jsem se cítila úplně rovnocenná s ostatními a byla to úplně nejlepší svatba co znám. Tak to byl takový hodně veliký rozdíl PŘED a PO.

2) Pomoc ostatním – při probuzení se ti najednou otvírá v podstatě nový svět, nové možnosti. Všechno zůstává stejné jako před tím a zároveň je všechno tak malinko jiné, takový malý posun, přesto však změní život. Teď můžeš do konce života žasnout nad krásou života, pozorovat svůj odraz ve všech jeho projevech, nebo hledat hlubiny klidu, kterého můžeš dosáhnout. 

Ano, v tu chvíli se měním, vidím všechno jinak, volněji…a to je začátek. Dnes odpoledne volal manžel, že měl bouračku. Je 100 km od domova. Nic se nikomu nestalo, ale auto je zničené. Vím, že moje reakce PŘED TÍM, by byla odlišná od té nynější. Vidíš, každý okamžik mě učí dívat se na všechno jinýma očima.

Přesto tě žádám, abys alespoň zvážila něco jiného. Podívej se na svět kolem sebe. Není dokonalý. Nikdy asi nebude, ale probuzení je lék na mnoho problémů. Z čeho vychází veškeré násilí, rasismus, xenofobie, bezohlednost, sebestřednost, válka, genocida? Všechny ty věci totiž přímo vyvstávají z iluze JÁ. Já je to, co nás nutí poukazovat na odlišnosti mezi námi, já nás nutí snažit se pokořit ostatní, snažit se být těmi nejlepšími, při bránění našeho vnímání já (ať už se tomu říká náš způsob života, či jinak) oproti ostatním jsme ochotni zacházet k násilí, při napadení našich hodnot (já) jsme připraveni jít do války. To já potřebuje nepřítele, proti kterému se může vymezit. 

Jaký smysl dávají všechny ty špatné věci z hlediska probuzení? Máš teď chuť ukazovat na jiný projev života a trápit ho, či posílat do koncentračního tábora? 

Za poslední rok se probudilo touhle metodou přes 200 lidí. Ta metoda je naprosto přelomová. Nikdy, NIKDY v historii nic takového nebylo. Když každý z těch lidí probudí dalších 10 a každý z nich dalších 10 a každý z nich dalších 10. Můžeme tomu parazitovi, který si říká já časem pěkně zatopit. Ale i kdyby ne. I kdyby se nepodařilo probudit celý svět, pomůžeš každému, koho probudíš. To přeci není málo.

Ne není to málo. Je to hodně a děkuji ti. Možná, že tě potěší, že už pomalu zkouším probudit jednoho člověka.

Odkud pramení „vaše“ rozhodnutí?

Jestliže není žádné já, kdo tedy rozhoduje?

V minulém příspěvku byl návod, jak pozorovat mimovolné pohyby těla a automatické reakce. Když budete pozorovat tělo, zjistíte, že nerozhodujete o každém pohybu. Když někdo na ulici zavolá vaše jméno, nikdo se předem nerozhodne, zkrátka hlava se hned otočí směrem odkud někdo volá. Takových mimovolných pohybů je mnoho. Je možné, že jsou tato malá rozhodnutí činěna mimovolně? Jak by to pak mohla být rozhodnutí, když o nich ani nevíte?

Možná se mnou v tomhle budete souhlasit. Ale teď pozor:

Neděláte ani velká rozhodnutí (zda jít na vysokou, rozejít se s partnerem atd.). Je to pořád stejné. Není nikdo, kdo by rozhodoval. Vše je předem rozhodnuto na základě vaší předchozí zkušenosti. Když budu přesně vědět, co vám chutná, budu přesně vědět, jaké jídlo si vyberete z každého menu. Teď můžete namítat, že na to ten den třeba zrovna nebudete mít chuť, ale to je pouze důsledek nějaké jiné skutečnosti (měli jste to k jídlu včera, máte podrážděný žaludek atd.). Když budu vědět i tohle, budu přesně vědět, jak se rozhodnete. V jakémkoli rozhodnutí, kdybych dokonale znal vaší minulost, vždy bych věděl, jak se rozhodnete. Protože pro vás to ve skutečnosti není žádné rozhodnutí. Je to předem dané.

Tohle video celkem v krátkosti a jasně ukazuje, že mozek i při úplně novém podnětu, zda rozhodnout A či B, ví 6 vteřin před tím, než se rozhodnete, jak se rozhodnete:

Jak vidět, že já neexistuje?

Je mnoho způsobů. Vlastně je to vidět kdekoli se podíváš a v jakémkoli okamžiku. Ale začneme něčím jednoduchým.

1) Sleduj svoje tělo. Je možné, že dělá některé věci bez toho, abys o nich rozhodoval? Kdykoli někam půjdeš, sleduj svoje tělo. Sleduj, jak se hýbe. Rozhoduješ o každém kroku? Rozhoduješ o tom, která noha udělá jaký pohyb? Hýbeš vědomě rukama, celým tělem? Když na tebe někdo zavolá, rozhodneš se, že otočíš hlavou? Když si zavazuješ tkaničky, říkáš vždy každému prstu, jak se pohnout? Jestli si myslíš, že o těchto pohybech rozhoduješ podvědomě, jak by ses mohl rozhodovat, aniž bys o tom věděl? Sleduj svoje tělo, těch pohybů, které dělá bez tvého rozhodnutí je neskutečná spousta.

2) Uvědom si, co se děje, když s někým mluvíš. Volíš každé slovo, které říkáš? Nebo máš představu, co bys chtěl říci, ale nerozhoduješ o každém slovu, které tvoje rty vypustí?

3) Dívej se na všechno kolem sebe. Všechno je to reálné. Na všechno si můžeš sáhnout. „Já“ proti tomu je jen koncept. Ve skutečnosti nic takového neexistuje.

Jde o to se velmi pozorně „dívat“ a popisovat vše co se děje v konkrétním okamžiku. Nesnažit se ty jevy přivlastňovat. Když tělo dýchá, není to tvoje tělo. Nedýcháš ty, ale „je dýchání“ atd.

Jakmile si budeš myslet, že tohle (cokoli) je „já“, jdi po té myšlence, zkoumej to ze všech stran. Například: je opravdu možné, abych já byl tělo? Celé tělo? Jestli celé tělo, jsem i prst, ruka, kůže, vlasy, oči atd.? Když o ně přijdu, budu to stále já? Jestli jsem jen část těla, např. mozek, může mozek mít všechny ty charakteristiky, které sobě přisuzuji? Když říkám „nemám tě rád, mám chuť na zmrzlinu, jsem smutný, těším se, potřebuji novou práci, víc peněz“ mluvím jen o mozku?  Nebo je „já“ opravdu jen koncept (iluze), který se během života, v návaznosti na všechny zážitky pomocí myšlenek v hlavě vytvořil? Koncept, o kterém sice hovoří tisíc myšlenek, ale sám ve skutečnosti neexistuje?

 

Začátek

Tak tohle je začátek.

Není žádné JÁ.

To je krutá pravda. To je vše, o čem bude tenhle blog.

NENÍ ŽÁDNÉ JÁ.

To, čemu říkáme já, je jen sbírka myšlenek, které o „já“ referují. To však neznamená, že to, o čem referují, opravdu existuje. Čemu říkáme „já“ je jen koncept. Je to soubor myšlenek, které si o sobě myslíme. Myšlenky jsou opravdové, „já“ o kterém referují však nikoli. Je to jako když přemýšlíte o Santa Clausovi. Myšlenky na něj jsou opravdové, ale Santa neexistuje.

Když není „já“, co zbývá? Myšlenky, pocity, tělo a mysl. Nejsou to ale VAŠE myšlenky, pocity, tělo, nebo mysl.

Fajn, říkáte si teď. I kdyby „já“ byl jenom koncept, i kdyby to ve skutečnosti neexistovalo, co z toho? Co mi to dá, to vidět?

Jednoduše řečeno –  dá vám to svobodu. Tenhle koncept, skrz který lidé žijí je totiž velmi svazující. Skrz něj vnímáte celý svět, skrz něj na něj reagujete. Cokoli se stane, nejprve se podíváte na tenhle koncept a říkáte si, co by na tohle řeklo „já“? Líbí se mi to? Souhlasím s tím? Můžu se tomuhle zasmát? Mám tohohle člověka rád? Ohrožuje něco z toho, co se děje to jaký jsem „já“?

Je velmi těžké to vysvětlit. Použiju tedy příměr.

Je herec Viggo Mortensen, jedna z jeho rolí byla Aragorn (v pánu prstenů). Viggo dostal scénář a měl za úkol naučit se vše o postavě, kterou bude hrát. Řekněme, že ve scénáři byl popis, jaký Aragorn je. Byla tam spousta věcí, jak je odvážný, jak se nesměje blbejm vtipům, jak chodí, mluví, jak nesnáší příkoří, jak v kterých situacích reaguje, při jakých příležitostech se naštve, do koho se zamiluje.

Viggo si to všechno nastudoval. Pak se pustila kamera, režisér řekl akce! a Viggo začal hrát jak o život. Hrál v mnoho situacích, ve kterých se vždy choval, jak by se choval Aragorn. Viggo by se asi choval jinak, možná ani Aragorna nemá rád, nebo si říká, že je pěkně otravnej. Každopádně to trvalo dlouho a bylo to náročný, takže se Viggo těšil, až bude konec. Když konečně zaznělo Konec!, byla to pro Vigga velká úleva. Už sebou nemusel tahat meč a chovat se jako Aragorn. Nemusel už skřetům sekat hlavy a táhnout s sebou společenstvo prstenu. Prostě šel do šatny a byl rád, že je zase Viggo. Mohl jít domů a dát si oraz.

A s náma je to dost podobné. Akorát ta postava v tom scénáři se nejmenuje Aragorn, ale třeba Honza Novák. A popis té postavy nepíše scénárista, ale herec sám. Do toho popisu, kterému říká „Já“ si píše všechno, co si o sobě myslí, co zaslechne, že si o něm myslí ostatní, čeho se bojí, co se mu líbí a jak se chová v jakých situacích. Tenhle popis se pořád mění, jak se do něj zapisují nové a nové věci a některé staré se škrtají. Když překonáte strach z pavouků, prostě ho škrtnete a napíšete tam – hrdina co dokáže překonat strach z pavouků. Všechno to probíhá více méně podvědomě, ale občas se snažíme psát tam taky vědomě. Zvyšovat si sebevědomí, nebo naopak ze sebe dělat chudinku. Když skočíte bungee z mostu, zvednete si své vnímání sebe jako nebojácného apod. Velmi důležité pro udržování tohohle popisu je také neustálé porovnávání s ostatními. Každopádně se dle tohoto popisu snažíte celý život chovat.

Když vidíte, že „já“ je jen koncept, že ve skutečnosti nic takového neexistuje, tohle všechno můžete prostě pustit a po dlouhé, velmi dlouhé době se svobodně nadechnout.